________________________________________________________________________________

Chcete zveřejňovat své FFky o Jonas Brothers? Posílejte mi je na email a já je sem zveřejním.

Miles To Go

Miles To Go - Dno oceánu

14. srpna 2010 v 15:30 | Ájinka23 - majitelka blogu
Pamatuje si Text a Melodii? Uvězněné v jejich akváriu? No, tak jedna z těch rybiček zemřela. Jsem si dost jistá, že to byla Melodie. Byla jsem nešťastná. Já vím - je divné nechat se tak rozhodit kvůli něčemu, co si nemůžete ani pochovat, ale rybičky byly prostě moje záležitost. Pak mi mamka koupila jinou rybičku. Měla jsem ji pojmenovat Neshoda. Okamžitě totiž sežrala Text. Pak už rybičky nebyly mojí záležitostí. Měla jsem dost utlačování slabých silnými.
Moje úžasné rybičky byly pryč, ale naučily mě něco trvalého. Od té doby, kdykoli chci napsat písničku, říkám si: Promysli se z akvária. Pomáhá mi to posunout se dál, nenechat se připoutat - nedívat se a svět venku skrz skleněnou klec.
Dno oceánu začalo jako písnička o Textu a Melodii. Ale jakmile jsem začala psát, bylo to najednou o něčem mnohem větším, než o mých hloupých rybičkách. Bylo to o něčích snech, o klucích, o ztracených rodičích, o nečestném vztahu. Mluví se tu o tom, že jestli je někdo, koho jste milovali, ale z nějakého důvodu ho milovat už nemůžete, musíte vzít svoje pocity, vydolovat je ze sebe a pohřbít je na dno oceánu. Schovat je tam, pečlivě a s úctou, na místo, kde je nikdy nikdo nenajde. Dno Oceńu je písnička na rozloučenou, milostná písnička. Nikdy by vás nenapadlo, že je o rybičkách. Tedy kromě té části o oceánu.
Z mých přátel se stali mí napřátelé, dokonce i z mé nejlepší kamarádky. Neměla jsem tušení, proč mě nenáviděli nebo co bych mohla udělat pro to, aby to bylo lepší. Nikam jsem nezapadala. Kam se to všechno podělo? Všechna přízeň, všechno přátelství, všechna láska? Byla jsem bezmocná, ztracená, jenom jsem tak proplouvala životem a nemělo to konce. Takže jsem udělala to, o čem zoívám an Dně oceánu. Schovala jsem všechny ty prohry a bolest a strach někam, kde by je nikdo nikdy nenašel - dolů na dno mého vlastního osobního oceánu. A pak mi konečně zavolali ohledně Hannah Montany.

Miles To Go - Jídelna

14. srpna 2010 v 8:30 | Ájinka23 - majitelka blogu
Ve škole jsem rozhodně nikomu neřekla, že mám pohovory v L.A., ale zdále se, že moje trýznitelky na to mají nějaký šestý smysl a vědí, že někam jezdí. Když jsem se podruhé vrátila z L.A., překročily ty holky meze normálního šikanování. Byly to velké, svalnaté holky. Já jsem byla křehká a malá. Neměly by nejmenší problém mi fyzicky ublížiz. Jako kdyby už nebyly dost děsivé, ještě mi poslaly vzkaz, kde mi vyhrožovaly, abych se neopovážila jít druhý den do jídelny na oběd. Nehodlám tu dávat žádné návody na šikanu tím, že bych napsala, čím mi vyhrožovaly. Řekněme jen, že to nebylo pěkné. Vím, že to z ní trochu hloupě a jako klišé, že mě vyděsil jediný vkaz. Prostě mi musíte věřit. Tyhle holky nekecaly.
Celou tu dobu jsem se snažila snášet šikanu sama. Nechtěla jsem ukázat, že se bojím, rozhodně ne těm holkám nebo mým kamarádům, nebo rodičům. Nikdy jsem neplakala. Neřekla jsem to rodičům. Zkoušela jsem všechno, co jsem dokázala vymyslet. Někdy jsem se zkoušela bránit. Jindy jsem se omlouvala. Nebo jsem prostě šla pryč. Vždycky jsem se cítila sama. Ale ten večer, kdy jsem dostala jídelnovou výhružku, se zdálo, že Operace Pořádně Zdrtit Miley se přehoupla na další úroveň. Stala se z ní spíš Operace Sejmout Miley. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se po telefonu svěřila kamarádce roztleskávačce. Mám předstírat, že mám chřipku? Nebo nemám chodit na oběd? Anebo se mám ozbrojit láhví od kečupu a připravit se na boj?
Jakmile jsem zavěsila telefon, vešel do pokoje táta. Sedl si do nohou mé postele a řekl mi, že náhodou ten rozhovor vyslechl. Zvedla jsem oči v sloup. Taťka chtěl vědět, o co jde. Ukázala jsem mu ten vzkaz a přiznala se, že jsem hrozně vyděšená. Pořád jsem ho ale prosila, aby nic nedělal. Věděla jsem, že kdyby to řekl mámě, zavolala by ředitelce. Patří k tomu druhu maminek. Kdyby zavolala ředitelce, znamenalo by to konec. Zničily by mě. Táta poslouchal pak prohlásil, že to chápe. Ale dodal: ,,Víš, že to máme musím říct."
Šla jsem s ním rovnou za mamkou a začala jsem. ,,Mami, už s tebou nikdy nepromluvím, jestli něco řekneš." Ale z její tváře bylo vidět, že jakmile odejdu do postele, budou si o tom chtít Promluvit.
Další den jsem šla na oběd a nevěděla jsem, kam to Promlouvání vedlo. Co jiného jsem mohla dělat? Kdybych se před těma holkama dneska schovala, dostaly by mě zítra. Bylo to jako v odpoledním seriálu o ubohé dívce, kterou bijí. Ale místo aby to skončilo šťastně, s povzbuzujícím poselstvím o tom, že všechny strazně jednou přejdou, tahle zápletka by znamenala, že bych zbytek života strávila jako osamělý dvanáctiletý postevník bez přátel.
Jakmile jsem si sedla ke svému prázdnému stolku v té části jídelny, kde sedávaly neoblíbené děti, přikráčely tři dívky a zastavily se nade mnou. Sevřel se mi žaludek. Stiskla jsem svůj sýrový sendvič, jako by to byla ruka mého nejlepšího přítele. Vlastně to v té době v podstatě byl můj nejlepší přítel. Byla jsem vyřízená.
Začaly mě provokovat a říkaly, ať vstanu. Seděla jsem tam, úplně ztuhlá. Nevěděla jsem, co dělat. Rozhlédla jsem se a uviděla mámu jedné z těch holek, která seděla u blízkého stolku. Matka! A smála se. Nakonec už jsem to nemohla vydržet. Nebyla jsem kuře. Co mi tak mohly provést? Všude kolem byly přece lidi. Stoupla jsem si, pořád o hlavu menší než ony, a řekla jsem: ,,O co jde? Co jsem vám kdy udělala?"
Než mohly cokoliv říct nebo udělat, vešla ředitelka a její ,,Děvčata!" je zarazilo. Tiöhle jediné slovo z jejích úst způsobilo, že všechny děti v jídelně jenom vydechly: ,,Ooohh" Můžeme si povídat o rozpacích - a o úlevě!
Vyšlo najevo, že po Promlouvání máma šla a zavolala ředitelce. Nejdřív si sice říkala, že to nebude tak horké, prostě holky jsou holky nebo tak, ale táta namítal: ,,Nikdy nevíš. Ve školách se pořád dějí různé věci" To mámu samozřejmě vyděsilo. A když na to příjde, nejspíš se mi dost ulevilo, když se do toho vložila. Vážně nevím, co by mi ty holky udělaly, i když to všechno sledovala jedna z jejich matek. Ředitelka nás vzala do své kanceláře a donutila nás si to vyříkat. Jako kdyby šlo o nějakou hádku o to, kdo ukradl čí tužku, ačkoli jsme všichni moc dobře věděli, že tohle byl jasný případ týraní nevinného.
Ten den se do mě v jídelně navážely jen tři holky, ale řekla bych, že ostatní děti si to užívaly jako představení. Vždycky jsem měla těžkosti kvůli tomu, že táta byl známý. Spolužáci se mi posmívali: ,,Tvůj táta je zízrka jediného hitu. Nikdy ničeho nedosáhneš - jako on." Prostě jsem si toho nevšímala. Pro mě byl táta spokojený a úspěšný se svým životem. Možná si mysleli, že jsem nafoukaná, protože jsem byla na tátu pyšná (no, on je ten nejúžasnější člověk ze všech) nebo protože jsem chtěla být sama sebou nebo protože jsem chtěla být herečka a zpěvačka. Možná prostě cítili nejistotu. Možná proto mě odstavili. Ať už byl důvod jakýkoli, dodnes nevím, co to bylo. Nejspíš se to nikdy nedozvím a momentálně ani nechci.
Neobviňuji svou bývalou nejlepší kamarádku Rachel, že mě zradila. Nikdy na mě nebyla přímo zlá. Upřímně si myslím, že ji holky vydíraly, aby mě odkopla a ignorovala. Doufám, že já bych nezavrhla kamarádku tak jako ona, ale myslím, že byla ze svých nových přítelkyň stejně vyděšená, jako já - jediný rozdíl byl, že ona byla vyděšená uvnitř té skupiny, a já mimo.
Vždycky najdu pokoj, vedení a odpovědi ve své víře. Tehdy jsem se obrátila k Bibli, stejně jako to dělám často dodnes, a našla jsem tenhle žalm.

Žalm 25:1-2, 5-6

K TOBĚ, HOSPODINE, SVOU DUŠI POZVEDÁM,
V TEBE, BOŽE MŮJ, SKLÁDÁM NADĚJI.
DEJ, AŤ SE ZAHANBENÍ NEDOČKÁM,
AŤ NADE MNOU NEJÁSAJÍ MOJI SOUPEŘI!
ŽÁDNÝ, KDO V TEBE DOUFÁ, SE HANBY NEDOČKÁ,
ZAHANBENI VŠAK BUDOU ZDRÁDCI NICOTNÍ!

UKAŽ MI HOSPODINE, CESTY SVÉ,
SVÝM STEZKÁM NAUČ MĚ.

VEĎ MĚ A UČ MĚ PRAVDĚ SVÉ,
VŽDYŤ TY JSI BŮJ MŮJ ZACHRÁNCE,
NA TEBE SPOLÉHÁM KAŽDÝ DEN!

PAMATUJ, HOSPODINE, NA SOUCIT SVŮJ
A NA SVOU LÁSKU, KTERÁ JE OD VĚKŮ.

Po rozmluvě s ředitelkou skončilo nejhorší trápení, ale pořád jsem byla sama. A poté, co jsem kvůli castingům příliš často chyběla na tréninku roztleskávaček, jsem neměla už ani tuhle útěchu. Prostě jsem jen přežívala. Začala jsem se stýkat se staršími dětmi a snažila se na to zapomenout, ale ty tyranky mi pořád ztrpčovaly každý den. Nenáviděla jsem školu. Nikdy jsem se nemohla otočit zády a odemknout skříňku, aniž bych se rozhlédla, kdo další je ještě na chodbě. Nikdy jsem se o přestávkách nebo po škole nikde nezdržovala. Vždycky když jsem šla na záchod nebo zahýbala za roh, se mi rozbušilo srdce. Necítila jsem se v bezpečí. 

Miles To Go - Vymysli si vlastní sny

3. června 2010 v 17:59 | Ájinka23 - majitelka blogu

Nemohla jsem utéct škole, ale mohla jsem se zaměřit na jiné věci. Čekala nás důležitá soutěž roztleskávaček, takže jsem se vrhla do trénování a snažila se zapomenout na ponižování a canstingy. Můj život byl utrpení jenom od osmi ráno do tří odpoledne. Pak jsem šla do tělocvičny a pustila to všechno z hlavy.
A potom, když jsem se opravdu a upřímně vzdala vší naděje, nám znovu zavolala agentka talentů Margot. U Disneyho mě chtěli zase vidět. Co chtěli, vždycky jednou za čas vyvrhnout další dívku jako je to v SuperStar? Tentokrát nebylo žádné ječení a rušení poklidného života zvířat na farmě. Místo abych se cítila nadšená, začala jsem být prostě tím vším unavená. Řekla jsem mamce, že tam nechci zpátky. Myslela jsem si, že to bude zase to samé, pořád dokola. Moje družstvo mě chtělo. Holky mě potřebovaly. Družstvo mě nenutilo létat na druhou stranu Států pořád doola jenom proto, aby mě zase poslalo bez ničeho domů. Máma už toho taky měla dost. Prohlásila, že ji to ničí. Ale potom nám Margor pověděla, že vedoucí castingu Judy Taylorová zdůraznila: ,,Tohle nesmíte prošvihnout. Oni to s Miley myslí opravdu vážně. Viděli tolik dívek, ale pořád se k ní vracejí."
Pokud se nezúčastním té soutěže, bude to znamenat, že mě vyhodí z družstva. Musela jsem si vybrat mezi roztleskáváním a castingem. Bylo to nejtěžší rozhodnutím, jaké jsem musela dosud v životě udělat. Mamka řekla, že je to na mně, ale chtěla, abych přemýšlela i o budoucnosti, aby dospěla k uvážlivému rozhodnutí. Zeptala se: ,,Zlato, jsi si jistá? Myslím, že jsi skvělá, ale šance, že tu roli dostaneš, jsou pořád skoro nulové. Nemáš žádné zkušenosti. Už teď víme, že si myslí, že jsi moc malá a mladá. Máš celý život na to, abys to dokázala. Když tam půjdeš, můžeš taky skončit s tím, že jsi obětovala roztleskávačky pro nic." Tátova rada byla jednodušší: ,,Musíš jít. Ta role je vymyšlená pro tebe" (Vážně své intuice hodně věří.) Řekli mi, že si mám dát na čas a pořádně si to promyslet.

7 věcí, které mi pomáhají usnout

1. CD od Fine Frenzy
2. čtení Einsteinova životopisu
3. počítání
4. přemýšlení o naší rodině
5. odpovídání na e-maily
6. pracovní schůzky
7.  tulení se k mému pejskovi Sofii

Takže jsem dlouho a důkladně přemýšlela. Roztleskávání nebyla jenom moje vášeň. Ten rok to byla moje spása. Byl to jediný způsob, jak přežít šestou třídu. Kdybych toho nechala, a pak nedostala tu roli, o čemž jsme všichni věděli, že je to nejpravděpodobnější možnost, nezbylo by mi nic. Já jsem ale neplánovala být po zbytek života roztleskávačkou. Tohle byla moje šance. A já jsem byla hrozně vyděšená.
Vždycky jsem věděla, že největší příležitosti v život přinášení taky risk a strach. Uvědomovala jsem si, že podstoupit to riziko je jako skočit při sestavě roztleskávaček a věřit, že mě někdo chytí. Možná že roztleskávání mě na tenhle okamžik připravovalo. Věděla jsem, že to je víc, ež v co jsem mohla doufat, ale Hannah Montana byla moje vysněná role a byla blíž než kdy jindy. Teď jsem to nehodlala vzdát. Takže zpátky do L. A.

Sny, které máte o své budoucnosti, jsou to, co se vám zdá v noci. Je to jako utkvělá myšlenka. Jsou to, po čem vaše srdce touží. Udržují vás v pohybu. Vnímejte skutečnost a ponechte si otevřená zadní vrátka, ale vždy následujte své sny, ať se děje co chce.

Tentokrát tam byly jen dvě další dívky. Jedna z nich byla Taylor Momsenová, která byla ve Spy Kids 2 a teď zářila v seriálu Super drbna. Byla nádherná, s dlouhými plavými vlasy. Té druhé bylo šestnáct. Byla jsem o víc než o hlavu menší než obě dvě. Když mě zavolali na pohovor, četla jsem pořád dokola scény ze scénáře. Zpívala jsem jim písničky. Mluvila jsem s nimi, aby ,,mě mohli poznat". Četla jsem další scény. Zpívala jsem víc písniček. Četla jsem písničky. Zpívala jsem scény. Klidně bych lepila plakáty a měla při tom na sobě baletní sukýnku, kdyby mi to pomohlo získat roli Hannah. 
Byl to dlouhý den a konečně bylo po něm. Moje maminka, babička z máminy strany (Mammie) a já jsme seděli v zábavním parku Universal Studios, abychom si aspoň užily trochu zábavy, kdyby se ten výlet zvrtnul ve zklamání. Casting byl za námi, tak jsme šly do restaurace na večeři, která se jmenuje Daily Grill. Sedly jsme si, dostaly jsme pití, a já jsem si rovnou babiččina Dr. Peppera na bílou sukni.
Zatímco jsem zběsile škubala ubrousky ze stojánku, zavolala Margot. Chvíli spolu s maminkou mluvily, pak mamka zavěsila a otočila se ke mně. ,,Chtějí, abychom hned teď přišli do studia" oznámila mi. ,,Chtějí tě zkusit dohromady s jinou dívkou, která má hrát Lilly. Margot řekla, že máme všeho nechat a jít." Podívala jsem se na svou sukni promočenou Dr Pepperem a poznamenala jsem: ,,Myslím, že to jsem už udělala" Nemohla jsem tam jít takhle! Ale posílali pro nás auto. Běžely jsme zpátky do hotelu, takže jsem se stihla převléknout, než auto přijelo.
Když jsem zkoušela spolu s holkou vybranou pro Lilly, potily se mi dlaně a srdce mi bušilo jako o závod. Byla to roztomilá dívka s velmi tmavými vlasy. Nadšeně jsme si šeptaly. Byly jsme ty pravé! Nebo snad ne? Vypadalo to tak slibně. Čekala jsem, že mi nakonec řeknou, že mám tu roli. Místo toho prostě poděkovali a poslali mě zpátky do Nashvillu.
Nejdřív jsem nutila mámu, aby každý den volala Margot, jestli není něco nového, ale nic se nedělo. Ubíhaly týdny. Nakonec jsme přestaly volat.

Miles To Go - Když zavolali od Disneyho

3. června 2010 v 12:59 | Ájinka23 - majitelka blogu
Bylo to, jako by mi někdo chtěl vynahradit všechno, co se dělo ve škole. Nedlouho po záchodovém incidentu přišel další překvapivý telefonát - tentokrát volali přímo ze společnosti Walt Disney, že chtějí, abych přijela do L. A. na osobní pohovor k Hannah Montaně. Byla polovina školního roku! Zásah! Mohla jsem vynechat školu - to znamená i mučírnu. Ale pak jsem si uvědomila, že je to taky čas hlavní sezóny roztleskávaček.
Vynechat třebai jeden jediný trénink byl velký problém. Choreografie vystoupení závisí na tom, že každý odvede perfektní výkon. Asi si dost těžko předstávíte pyramidu bez dívky na vrcholu. Vlastně je to ještě horší, pokud chybí některá z těch, které mají tvořit základ!
Mamka mě nějak omluvila z tréninku. Letěla jsem do L. A., pečlivě jsem si s mámou prošla scénář, spěchala jsem, abych se na pohovor dostala včas, jen stěží jsem dokázala ovládat svoje vzrušení, když jsem otvírala dveře do čekárny - a tam bylo padesát dalších možných Hannah, které čekaly na pohovor. Podívaly jsme se s mámou na sebe.

7 míst, kam bych chtěla jet

1. Fidži
2. Austrálie
3. Itálie
4. Havaj
5. Německo
6. Španělsko
7. Severní Karolína

Mysleli jsme si, že jsem finalistka. No, asi jsme si myslely špatně. Dělaly jsme si legraci, že tam měli dost Hannah na to, aby pojmenovali jednu po každém státě Ameriky, nejenom po Montaně. (Hannah Indiana, Hannah Connectiecut, Hannah Idaho...) Já vím, já vím - ale měly jsme spostu času, který jsme v čekárně musely nějak zabít.
Čekárna na pohovory pro Hannah Montanu byla jako čekárna v ordinaci značně vytíženého doktora. Byly tam staré časopisy, divně páchla, ve vzduchu bylo cítit spoustu nervozity -  a všechny jsme měly projít zkouškou. Některé maminky, které tu čekaly se svými dcerami, na sobě měly hrozně moc parfému, z čehož mě okamžitě rozbolela hlava. Jediná záchrana byla, že jsme aspoň neměly dostat žádnou injekci. Ačkoliv jsem si byla dost jistá, že kdybych tu roli nedostala, bolelo by to přinejmenším stejně a ta bolest by trvala déle.
Jak jsme tak čekaly a čekaly a čekaly, všimla jsem si, jak si nás některé dívky a jejich maminky měří. Díky bohu moje máma nikdy nebyla jedna z ,,těchhle" maminek. Ignorovala ty pohledy, ale já jsem nemohla. Napětí v té místnosti by se dalo krájet. Nemohli jste si pomoct, museli jste přemýšlet o tom kdo je hezčí, nebo nejlépe připravený nebo nejtalentovanější. Jak jsem tam seděla, pokradmu jsem pozorovala ostatní holky. Žádnou z nich jsem nepoznávala - ne že bych to očekávala. Byla jsem předtím sice na nějakých pohovorech, ale nebyla jsem zase všude.
Většina holek byla starší a mnohem vyšší než já. Hodně z nich bylo krásných. Některé měly lesklé černé vlasy. Jiné měly dlouhé blonďaté hřávy. Některé měly zářivě bílé zuby. Dívala jsem se, jak jsou oblečené, jak se nalíčily a jak měly upravené vlasy. Byla jsem si dost jistá, že většina z nich by mohla dostat tu roli bez toho, aby musely hnout třeba jen prstem. A mohla jsem si domýšlet, jaké asi musí mít zkušenosti. Připadala jsem si úplně mimo. Pohovory byly zdaleka nejhorší, nery drásající okamžiky, jaké jsem kdy zažila. Každý z nich byl jako psát test. Ráda jsem se předváděla, takže jsem byla vždycky nadšená, ale taky jsem vždycky hrozně chtěla tu práci, takže napětí bylo obrovské. Ale v ten den se ve mně probudila roztleskávačka.
Naše trenérka roztleskávaček Chastity byla vážně tvrdá. V Nashvillu se mnou někteří lidé jednali jinak, protože jsem byla dcera zpěváka Billyho Raye Cyruse. Byli na mě milejší, protože můj táta byl někdo. Ne tak Chastity. Když jsem udělala chybu, nechala mě běhat kolečka jako kohokoli jiného. Jestli něco, tak na mě byla ještě tvrdší. Bála jsem se skákat - být ta na vrcholu pyramidy, kterou vyhodí do vzduchu - ale zařídila, že jsem trénovala sama s trenérem akrobacie. Nebyla jsem nejlepší skokanka, ale donutila mě cvičit, dokud jsem nedokázala udělat přemet vzad naprosto perfektně. Cvičila jsem salta, až jsem měla pocit, že se točímv kruzích celé hodiny.
Chastity nezajímalo, jak dlouho mi to trvá. Byla na mě pyšná, pokud jsem to nevzdala. Vždycky opakovala: ,,Nemůžu, není slovo." Chastity mě naučila, že když něco chci, musím pro to tvrdě makat. A tuhle roli jsem vážně moc chtěla. Kdo by chtěl tvrdit, že tyhle načančané holky z L. A. jsou lepší než já? Když mě konečně zavolali, byla jsem připravená.
V místnosti, kde byly pohovory, jsem stála před skupinou deseti lidí. Stála jsem tam, oblečená do krátké sukně a trička s nápisem Abercrombie´d. Chtěla jsem, aby si mě zapamatovali, takže jsem udělala všechno pro to, abych vyčnívala. No, vlastně jsem se nemusela moc přemáhat. Jednou za život bylo dobře, že jsem moc žvanila. Prostě jsem musela být sama sebou, místo abych nechala pracovat svoje nervy. Ti lidé z canstingu mě požádali, abych četla ze scénáře a pak abych zazpívala. Zazpívala jsem něco z Mamma Mia! Stejně jako na většině pohovorů měli ruzné poznámky, jako: ,,Mohla bys to zkusit trochu veseleji?" nebo: ,,Přečti to znovu tak, jako bys byla opravdu naštvaná na svého bratra" (Je zvláštní, že jsem byla tak nervózní a neměla jsem tehdy ani tušení, kdo by ti lidé mohli být. Byli to prostě jen strach nahánějící cizinci. Dnes to jsou lidé, se kterými každý den úzce spolupracuji.)
Když jsem vyšla ven, neměla jsem vůbec tušení, jak jsem si vedla. A nemohla jsem se pořádně uklidnit, i když jsem to už měla za sebou. Na celém castingu je nejhorší, že nemůžete jít domů, dokud vám neřeknou, že jsou s vámi hotovi. Musíte zůstat v čekárně, pozorovat ostatní dívky, jak je volají zpátky, a přemýšlet, jestli zavolají zpátky vás, abyste ještě něco přečetli nebo znovu zazpívali. A nikdy nevíte, proč vás volají zpátky. Nebo proč vás nevolají, ale pořád musíte čekat. Líbili jste se jim? Zamilovali si vás? Nebo jste někomi z nich protivná? Nejsou spokojeni s vašimi vlasy? S vaší výškou? Nikdy vám nedají ani za nehet naděje.
Snažila jsem se, jak jsem mohla, ale nakonec jsme zpátky do Nashvillu nejely s nijak dobrými zprávami. A pak, o několik týdnů později, nám zase volali, že jsem finalistka. Fajn, tohle už bylo vážné. Možná se mi po tom všem přece jenom otevřela cesta ven ze šesté třídy. Zase jsem se omlouvala z tréninku roztleskávaček. Už podruhé. Ještě jednou a Chastity mě vykopne z družstva. Letěla jsem do L. A., pečlivě jsem si prošla s mamkou scénář, pospíchala jsem, abych se na ten pohovor dostala včas, jen stěží jsem dokázala ovládat svoje vzrušení, když jsem otvírala dveře do čekárny - a tam bylo dalších třicet Hannah, které čekaly na pohovor. Zní to povědomě?
Začala jsem si připadat jako takový ten míček, který je gumičkou přivázaný k pálce.  Vždycky když jsem se odpálila, přitáhli mě zpátky, jen aby mě mohli zase odpálit. No, bylo to trochu jemnější než tohle. Ale bylo mi jedenáct. Byla to jízda na horské dráze. Z tváří těch dívek se na mě šklebila pochmurná skutečnost. Sotva jsem někam postoupila. Určitě se budu muset vrátit do šesté třídy. 

Miles To Go - Dlouhé zdržení v pasti

3. června 2010 v 7:59 | Ájinka23 - majitelka blogu

Roztleskávání bylo moje bezpečné útočiště, jediné místo, kde jsem měla přátele, o kterých jsem věděla, že jim můžu důvěřovat, až dokonce světa. Nebo alespoň než mě chytí, když budu padat, což je o trochu pravděpodobnější, než se dostanu nakonec světa. Ale ve škole jsem žádnou takovou záchrannou síť neměla. A všechno se ještě zhoršovalo.
Vůbec nechápu, jak se Anti-Miley klub dostal ke školníkovu klíči od záchodů, ale jednou mě před hodinou přírodovědy strčily dovnitř a zamkly. Byla jsem v pasti. Bušila jsem na dveře, až mě bolely pěsti, ale nikdo nepřišel. Snažila jsem se otevřít okno, jenže bylo zaseklé. Pak mi došlo, že všichni jsou už ve třídě. Nejmíň dalších čtyřicet minut nikdo nepříjde. Sedla jsem si na podlahu a čekala. Strávila jsem tam dobu, která mi připadala jako hodina, čekala jsem, až příjde někdo, kdo mě zachrání, a přemýšlela, jak se můj život mohl tak zamotat.
Pozorovala jsem kabinky, řadu zrcadel, slepých oken, a přemýšlela o svých dvou rybičkách, jak plavou pořád dokola v akváriu. Jak jsem se sem dostala? Říkala jsem si o to? Zasloužila jsem si to? Skončí to někdy? Znala jsem hlavní města všch padesáti amerických států. Dokázala bych udělat na chodníku přemet dozadu. Ale neměla jsem ani tušení, proč se tohle dělo. Byla jsem bez přátel, opuštěná a zdrcená. Jediná výhoda byla, že kdybych náhodou potřebovala na záchod, byla jsem aspoň na tom pravém místě.

Miles To Go - První sen

2. června 2010 v 17:59 | Ájinka23 - majitelka blogu

Naštěstí jsem měla ještě celý ostatní svět kromě školy. Herectví bylo tehdy jen malou součístí mého života.  Už od šesti jsem se zúčastňovala soutěží roztleskávaček a na dlouhou dobu to pro mě bylo úplně všechno.
Přivedla mě k tomu moje maminka. Žili jsme na velké farmě, což bylo fajn, ale v blízkém okolí nebyly žádné děti, s nimiž bychom si mohli hrát. Mně to ale nevadilo. Milovala jsem zvířata a ráda jsem trávila čas se svám velkým bezva bráchou Tracem (říkám tu Trazz), svou úžasnou velkou sestrou Brandi, mladším bráškou Braisonem (tomu říkám Brazz) a malou sestřičkou Noah - když zrovna byla s námi. Ale máma chtěla, abych měla jiné kamarády než koně, slepice a své bratry a sestry. Ne tedy v tomto pořadí. (Dobře, možná přece jenom i v tomhle pořadí.) A protože když byla malá, strašně ji bavilo být roztleskávačkou, chtěla, abych to taky zkusila.
První den, kdy jsem měla jít na trénink, jsem byla nešťastná. Žadonila jsem: ,,Prosím, nenuť mě tam chodit! Co je špatného na tom, kamrádit se jen s koňmi a slepicemi a svými sourozenci? Nikdy by se na mě nevykašlali, nesmáli by se mi - jasně, trochu smrdí (promiň Brazzi) - ale to je v pohodě. Nejsem povrchní.
Ze způsobu mého dnešního života se to možná zndá, ale ze setkání s novými lidmi bývám nervózní. Už jenom myšlenka na to, že bych měla jít někam, kde jsou samí cizí lidé, mi nedá spát. A navíc jsem věděla, že táta je, pokud jde o to, abych tam nechodila, na mé straně. Musel kvůli své práci moc cestovat, a tak chtěl mít, kdykoliv byl doma, všechny děti kolem sebe. Ale máma zabojovala a já jsem musela jít. A protože maminky mají až moc často pravdu, okamžitě jsem si to zamilovala.
Být roztleskávačkou zabralo spoustu času. Fakt spoustu. Byla jsem v tělocvičně každý den. Dřely jsme.Padly jsme. Cvičily jsme dvouapůlminutové sestavy pořád dokola a dokola. S Lesley a ostatními členkami družstva jsme se staly nejlepšími kamarádkami a moje máma se spřátelila s ostatními maminkami. Jezdili jsme spolu na soutěže, spaly v motelech, plavaly, poflakovaly se, s maminkami jsme si upravovaly vlasy a líčily se a vytrvale, velmi tvrdě jsme soutěžili. Vážně mě to bavilo.
Někdy mě to bavilo až moc. Jednou mi bylo před soutěží v Gatlinburgu v Tennessee hrozně špatně. Pořád jsem bez přestání zvracela. Znáte to, takovou tu nevolnost, jdy stačí polknout jen doušek vody, a okamžitě zvracíte? Jo, bylo to špatné. Ale jak dlouho to mohlo trvat? Byla jsem si jistá, že až bude čas soutěžit, bude mi určitě líp. Tak jsem donutila mamku, aby mě tam vzala, a strávila jsem celou čtyřapůlhodinovou cestu vleže na zadním sedadle auta, s odpadkovým košem vedle sebe, spaním, zvracením a dalším spaním. Dojely jsme k hotelu do Gatlinburgu, a vůbec mi nebylo líp, ale pořád jsem chtěla soutěžit. Trenérka řekla, že to v žádném případě nejde. Snažila se mi to vymluvit, ale já jsem trvala na svém. Byla jsem si jistá, že když se budu snažit, tak to dokážu.
Třicet minut předtím, než jsme měly vystupovat, jsem se vykopala z postele, osprchovala se a jely jsme na sraz. Vypochodovala jsem, předvedla sestavu, odešla z jeviště a vyzvracela se do odpadkového koše. Ale dokázala jsem to. A to pro mě bylo důležité.
Po každé soutěži, třeba i pokud jsme prohrály, jsme nasedly do auta a máma prohlásila: ,,Tady je tvá cena!" a podala mi lesknoucí se cenu, na níž stálo moje jméno. Jak jsem rostla, můj pokoj se zaplňoval cenami. Všechny byly od mamky, největší a nejlepší fanynky, jakou holka může mít. Možná jsem si nezasloužila úplně každou z nich, ale ta cena z Gatlinburgu - o té jsem věděla, že jsem si ji vydřela.

Miles To Go - Operace PZM

2. června 2010 v 12:59 | Ájinka23 - majitelka blogu

Je nějaká příručka, jak mučit jedenáctileté holčičky? Jestli ne, tak ty holky, s kterými jsem začala kamarádit - vzpomínáte si? moje ,,přítelkyně" - by mohli nějakou napsat. V zimě toho roku přinášel každý den novou taktiku v Operaci Pořádně Zdrtit Miley. Posílali mi lístečky s urážkami. Kradly mi knihy a zdržovaly mě, abych přišla pozdě na hodinu. Dělily si legraci z mého oblečení a z mých vlasů. Řekli Rachel - té kamarádce, která se s nimi sblížila ve stejnou dobu jako já - že jestli si se mnou sedne na oběd, budou jí dělat to samé co mně. Takže jsem den co den seděla u stolu sama, pozorovala jsem ty, co nosili gothik, a přemýšlela, jak bych vypadala s černýma vlasama a řetězy. Časem jsem si ujasnila, že moc dobře ne.
Šlo to pořád dál: Rachel se mnou přestala mluvit. Když jsem se chtěla přihlásit do školního družstva roztleskávaček, moje takzvané kamarádky řekly ředitelce, že jsem podváděla a naučila se tance na zkoušky předem. Byla to naprostá lež, ale ředitelka jim uvěřila a já jsem nesměla zkusit výběrové zkoušky do družstva. Jo, a nikdy nezapomenu, jak na mě jedna z nich byla jednou pár dní milá. Tvrdila, že chce ten ,,boj" zastavit. Přiměla mě, abych jí řekla všechno, co si myslím o ,,našich kamarádkách" - že nechápu, proč mě nemají rády, že si myslím, že je to od nich odporné - a pak běžela zpátky za nimi a řekla jim, že jsem snob. Jenom to hrála. Když se ohlédnu zpět, říkám si, že možná měla být herečkou spíš ona.
Jestli to zní jako historky z nějaké uhozené knížky Judy Blumeové o dospívání, no tak to tak bylo. Neřešila jsem problémy jako hladomor v Africe nebo celosvětové epidemie. Vím, že moje potíže byly poměrně malicherné. Ale byly moje. A zdály se mi těžší, než kdybych nesla na ramenou celý svět. Takže pokud vás zajímá, jestli jsem tehdy měla ráda školu, odpověď zní určitě ne.

Miles To Go - Na druhou stranu

2. června 2010 v 7:59 | Ájinka23 - majitelka blogu
Znáte ten pocit, když člověk v horkém letním dni skočí do chladivé vlnící se vody v bazénu? Tak přesně tenhle pocit jsem měla, když jsem přišla domů po výjímečně těžkém dni ve škole a dozvěděla se, že volali od Disneyho. Hledačka talentů Margot, která se o mě zajímala, nám oznámila, že ji ze společnosti Walt Disney požádali o zaslání nahrávek všech dívek mezi jedenácti a šestnácti, které zastupovala. Měla jsem číst roli Lilly, která je nejlepší kamarádkou dívky jménem Chloe Stewartová v nové televizní show Hannah Montana.
Hned od první chvíle, kdy jsme s rodiči začali číst scénář, nám bylo jasné, že mojí vysněnou rolí je ale Chloe Stewatová. Chloeino druhé já, Hannah Montana, byla totiž rocková hvězda. A herečka, která by hrála obě role, by samozřejmě také zpívala písničky Hannah Montany. Zpívat a hrát, to byly moje dva největší sny! A kdybych dostala tu roli, nemusela bych se ani jednoho vzdát. Jak si táta přečetl scénář, pořád jen opakoval: ,,Tahle role je stvořená pro Miley. Miley je stvořená pro tuhle roli."
Ale já bych byla šťastná, i kdybych mohla hrát Lilly. Nebo kdybych hrála třeba jen mluvící kytku u Chloe Stewartové doma, kdyby na to přišlo. Takže jsme nahráli ukázku, poslali ji a téměř okamžitě nám ze společnosti Walt Disney telefonovali, abych udělala jinou nahrávku - a tentokrát chtěli, abych četla roli Hannah Montany. Byla jsem úplně v šoku. Vážně, můj jekot určitě vyděsil chudáky koně venku na pastvinách. V duchu už jsem všechno opouštěla, abych se odstěhovala L.A. Jasně, Hannah mělo být patnáct a mně bylo dvanáct. Skoro. Dobře, bylo mi jedenáct. To byl problém. Ale stejně - věděli, jak jsem stará, a přesto chtěli, abych namluvila tu nahrávku, takže to nemohlo vadit.
Až na to, že to vadilo. Poslali jsme jim to a hned další den jsme dostali e-mail, že jsem na Hannah moc malá a mladá. Byla jsem zdrcená. Ne - co je desetkrát tolik zdrcená? To jsem byla. Táta se zamračil: ,,Disney právě udělal velkou chybu. Moje intuice mi říká, že ty jsi Hannah Montana."
A já si dokázala pomyslet akorát: Tátova intuice je mi tak platná.
A teď se vraťme k našemu mučení podle pravidelného rozvrhu hodin: k šestí třídě.

Miles To Go - Ne všechno jsou motýli a květiny

1. června 2010 v 17:59 | Ájinka23 - majitelka blogu

Říct, že šestá třída nebyl dobrý rok, by vůbec nevystihlo situaci. Když jsem v září zjistila, že hlavní zkušební sezona - kdy se v Los Angeles konají všechny konkurzy do televize - se překrývá se začátkem školního roku, asi hodinu jsem se vztekala na podlaze ve svém pokoji. Znamenalo to, že i kdybych se chtěla alespoň na chvilku objevit v televizi, musela bych začít chodit do školy v Nashvillu o pár týdnů později. V té době my myšlenka na jakékoli zameškání ve škole připadala nepředstavitelná.
Zrovna jsem se vrátili z Kanady, kde jsme strávili rok poblíž Toronta, protože tam táta hrál v televizním seriálu Doc. On a mamka pár let dojížděli tam a zpátky, ale léto předtím, než jsem šla do páté třídy, se nám po něm tak stýskalo, že nás máma přestěhovala za ním.
Ten rok mě učila doma, takže jsem měla jít zpátky do školy po tom, co jsem rok chyběla. A nejen to, moc dobře jsem věděla, že těch prvních pár týdnů se všechno určuje a rozřazuje - člověk se seznamuje s novými učiteli, hledá si kamarády, zjišťuje, jestli oblečení, které si koupil a nosí do školy je v pohodě - nebo jestli v pohodě ani trochu není. Navzájem se hledají ti, co jsou cool. Hledají se ti, kteří jsou chytří. Já a všichni, kdo jsou něco mezi tím, se raději rozhodneme spojit síly a vyjít s tím co nejlíp. Pokud člověk tohle všechno propásne, riskuje, že z něj bude odvrženec. Ztracenec. Jestli jste už prošli druhým stupněm základky, víte, o čem mluvím. Jestli ještě ne, no tak...nevzdávejte to. Určitě to bude lepší. Slibuju. Tak nebo tak, určitě si umíte představit, že prošvihnout školu nebylo zrovna nejlepší. Ale když jsem chtěla být umělkyně - a to jsem chtěla - tak nebyla jiná šance. Musela jsem do Los Angeles.
Janěže jsem si nepředstavovala, že se prostě objevím zpátky ve škole a budu jedna z těch cool holek. Farma v Tennessee, kde jsme bydleli, když jsme nebyli v Torontu, byla trochu stranou, takže tam nebyly žádné děti ze sousedství, se kterými bych se mohla kamarádit. Když jsem vyrůstala, hrála jsem si se svými sourozenci. Ale stejně tak jsem byla zvyklá trávit čas s rodiči a jejich přáteli.
Nebylo taky nejlepší, že jsem byla vždycky hrozně nabitá energií. Prostě jsem nedokázala vydržet sedět v klidu a celé hodiny se soustředit. Lidé kolem moc nevěděli, co si se mnou počít. Nebylo to tak, že bych chtěla být neposlušná, ale já jsem prostě nedokázala být zticha. Jeden rok mi učitelka hned první den školy řekla, že budu za trest po škole, jestli řeknu ještě jedno slovo. Otočila jsem se ke kamarádce a zašeptala: ,,Ještě slovo" Bum! Po škole. Za šeptání. První den školy. Mám štěstí, že učitelka neslyšela, co jsem přesně řekla, protože bůhví, co by se mi stalo.
Ve škole jsem se vždycky snažila být sama sebou a nestydět se za to. Měla jsem spustu co říct. Vynikala jsem v hraní divadla a v hudbě. Měla jsem dobré známky. Měla jsem obrovské sny. Což nebyl zrovna návod na to, jak být ,,cool". Většina dětí má strach z toho, že nezapadnou, já jsem se bála, že nebudu vyčnívat. Chtěla jsem se cítit jedinečná, nepředvídatelná, jiná. Ale vyčnívat tím, že propásnu rozhodující začátek školy, nebylo zrovna to, co jsem si představovala.
Takže když jsem se vrátila zpátky do Nashvillu do šesté třídy - dva týdny potom, co začala škola - zdálo se, že kamarádi z dřívějška jsou rádi, že mě vidí, a život se vracel do normálu. Začínala jsem si myslet, že jsem té hrůze unikla a že jsem se bála zbytečně. Ale pomalu jsem zjišťovala, že je to trochu jinak. Jedna z mým nejlepších kamarádek, říkejme jí třeba Rachel, a já jsme se snažili bavit s jednou skupinkou holek v naší třídě. Nebyly to zrovna holky, které by byly ,,cool" nebo ,,hlavní". Už nevím, co na nich bylo tak úžasného, a nedokážu je dnes nijak zařadit. Ale z nějakého důvodu to byla parta, do které jsem chtěla patřit.
První známka potíží byla nejpuberťáčtější, nejnepatrnější věc, jakou si dovedete představit. Stály jsme po matice u šaten. Zavtipkovala jsem a vůdkyně - bude to HH jako Hlavní Holka - obrátila oči v sloup. Jenom to: nepatrné gesto - netrvalo déle než vteřinu. Ale tohle byla šestá třída. V šesté třídě má všechno nějaký význam. Jak jsem na to zaragovala? Nijak, samozřejmě. Tedy, jestli jste už prošli základkou, víte, jak to chodí. Kdybych rovnou řekla třeba: ,,Co tady na mě kroutíš očima?" HH by prostě jenom povýšeně odsekla něco jako: ,,Vůbec nevím, o čem to tu mluvíš" a ponížila by mě tím. Což nesnáším úplně ze všeho nejvíc. Takže jsem dělala, jakože jsem to neviděla. Nemyslela jsem na to.
Ale různé náznaky pokračovaly dál. Několik dní na to jsem při obědě položila svůj tác a měla jsem pocit, že jsem zaslechla zavrčení. Zavrčení? Další týden jsem přišla v nové džínové bundě. Prohodila jsem: ,,Dneska se mi líbí, co mám na sobě." Jedna z nich se ušklíbla: ,,Vážně?" a vrhla na mě pohled, který mě zpražil na mrňavý hrášek na podlaze. Od včerejší večeře.
To už jsem věděla, že jsem si to jenom nenamlouvala. Byla jsem mimoň. Proč se moje ,,kamarádky" stavěly proti mně? Vůbec jsem netušila. Ale bylo to tak. Vítej ve společenském pekle šesté třídy.

Miles To Go - Text a Melodie

1. června 2010 v 12:59 | Ájinka23 - majitelka blogu
PRVNÍ MILNÍK
Promyslet se z akvária

Text a Melodie

Jednu dobu jsem měla dvě rybičky. Byla jsem jimi posedlá. Jmenovali se Text a Melodie. Někdy jsem měla něco psát, ale místo toho jsem seděla a pozarovala je, jak krouží v kulatém akvárku. Venku na pastvinách naši koně pobíhali volne, ale já bych dokázala strávit věky pozorováním těch dvou rybiček v jejich skleněném světě. Byly tak nádherné. Mohla jsem oběma rukaka obejmout akvárko a prostě si uvědomovat, že v něm je něco úžasného. Život ve sklenici.
Život ve sklenici je zázrak, ale také klec. Text a Melodie byly polapeny, odsouzeny k tomu, aby pluly pořád po té samé trase znovu a znovu dokola. Jejich svět se nerozšířil. Nikdy nemohly zažít dobrodružství jako Nemo, zjistit, kdo jsou. Zírala jsem do jejich malého světa a vymýšlela písničku. Promysli se z akvária. To jsem si říkala. Promysli se mimo něj. Nechtěla jsem být zavřená jako ty rybičky, polapená a vidící jen svět, který leží přímo přede mnou, přinucená plavat v kruzích. Ale bylo mi jedenáct, chodila jsem do šesté třídy a byli těžké si představit jiný svět kromě toho, ke kterému jsem byla připoutaná. Nebyla jsem chycená vždycky. A zase jsem se odpoutala. Každý příběh má svůj začátek, střed a konec, a stejně tak i tenhle. Ale je mi jen šestnáct - přiznávám, tohle všechno je jen ,,začátek" - takže nechci začít dnem, kdy jsem přišla na svět, a vykládat každou výnamnou událost (Vypadl mi zub! Bylo mi deset! Dostala jsem nové kolo!) až do svých sladkých šestnácti.
Raději začnu šestou třídou. To byl poslední rok, co jsem byla známa jenom jako Miley Cyrus. Byl to rozdělovník - teď to beru jako svůj život předtím a potom. 

Miles To Go - úvod

1. června 2010 v 7:59 | Ájinka23 - majitelka blogu
Jelikož jsem se školou na výletě, rozhodla jsem se, že začnu opisovat Miles To Go. Každý den přibudou tři díly. V 8:00, 13:00 a 18:00. Tak, tady je první.

Věnováno mé první lásce! Jedinému muži,
 který mi rozumí. Tomu, který bude navždy vlastnit
 klíč k mému srdci. Tomu, koho nenazývám jen
můj nejlepší přítel, ale můj hrdina. Tahle kniha
 je na památku mého dědečka. Navždy tě budu
 milovat! Děkuji, žes vyslyšel mé modlitby...
Miley
PS: Chybíš mi!

ÚVOD

Dobře, tohle bude znít jako zvláštní začátek, ale já prostě hodně přemýšlím o svých rukou. Narodila jsem se jako levačka. Můj taťka je taky levák, ale je skálopevně přesvědčený, že já jsem pravák. Asi proto, že vždycky říkal, že leváci musí ,,poznávat svět pozpátku", a já vím, kolik práce mu to vždycky dalo, než sehnal kytaru pro leváky. Ať je důvod jaký chce, od té doby, co jsem začala psát, mě nutil, abych používala pravou ruku. Fungovalo to. Jinak jsem levák, ale píšu pravou. Takže pokud se vám nelíbí můj rukopis, stěžujte si u táty.
Aby to s tou mojí levorukostí nebylo jen tak, narazila jsem na knihu o kaligrafii a začala jsem se učit psát čínské znaky. Pravou rukou. V letadle. Cestou z Los Angeles do New Yorku. Během letu jsme se několikrát dostali do turbulencí, takže se mi inkoust alespoň dvakrát vylil. Při tom se mi podařilo ušpinit nejenom sebe a papír, ale i sedadla, a když jsme se to pokoušela očistit, nadělala jsem nepořádek i na toaletě. Máma na mě ječela, že jsem inkoust rozpatlala všude, ale mě to vážně bavilo.
Slovo kaligrafie znamená řecky ,,krásné písmo". Teda kdyby Řekové viděli, co jsem stvořila, určitě by proto vymysleli docela jiné slovo. Ale mě to okamžitě chytlo. Kreslila jsem znaky pro lásku, štěstí, život a moudrost pořád dokola a dokola, nejdřív pomalu a pečlivě, jako když se děti ve škole učí psát, potom rychleji a lépe. Je dobře, že letadlo nebylo stavěné pro vzdušnou akrobacii, jinak bych se nejspíš pokusila přesvědčit pilota, aby napsal na oblohu znak pro Odvaž se. Pro to přece musí být starověký čínský znak, ne?

7 zájmů, kterými jsem byla posedlá na 5 vteřin

1. Kaligrafie
2. Navlékání korálků
3. Pletení na 2 vteřiny
4. Album výstřižků
5. Čtení Einsteinova životopisu
6. Být mořskou bioložkou
7. Špičková móda

Někteří lidé věří, že rukopis o nich prozradí spoustu tajemství - že sklon a kličky a tečky načmáraného seznamu toho, co musíš udělat, nebo poznámky z vyučování odhalují všechno, co je možné se o někom dozvědět. Je to bezva nápad, ale ve skutečnosti si myslím, že jediné, co o mně někdo může zjistit z písma, je, že bych měla psát druhou rukou. Skoro všechno ostatní - kartáčování vlasů, otvírání dveří, držení vidličky nebo otěží koní - dělám levou rukou. Ale, víte, táta měl tak trochu pravdu - myslím, že svět se někdy zdá přece jenom trochu naruby, i když se snažím udržet všechno v tom pravém směru.
Možná proto, že jsem si je vždycky tak uvědomovala, jsem na svoje ruce dávala vždycky hrozně moc pozor. Já vím, vím, je to divné. Ale prostě mám pocit, že moje ruce jsou důležité. Vychází z nich moje energie. Všechno, co dělám, vychází právě z nich.
Moje pravá ruka je umění. Používám ji při hraní na kytaru a při psaní. Levou rukou se starám. Češu vlasy své sestře. Držím se za ruce s přáteli. Objímám Sofii, svoje štěňátko, když usínáme. (A někdy vlepím malý pohlavek bráchovi Braisonovi, když mě prudí. Já vím - ale každý má svoje hranice!)
Nechávám obě ruce volně putovat po klavíru, když hledám ty správné tóny. Moje ruce řídí mé myšlenky, když píšu do svého časopisu. Probírají se Biblí, když hledám pravdu. Rytmus nové písničky se vynořuje z bubnování na desku stolu.. Hmatem hledám cestu v těžkých chvílích. Chci, sbx všechno, co dělám, bylo umělecké a láskyplné. Kdo jsem, co říkám a jakákoli naděje nebo radost, kterou rzdávám - to všechno pochází z mým dvou vlastních rukou.
Jsem pravák? Jsem levák? Jsem zpěvačka, nebo herečka? Jsem celebrita, nebo jen normální holka? Proč bych nemohla být všechno dohromady? Jsem v televizi. Píšu knihu. Ale taky jsem ráda doma se svou rodinou. A jsem sama se sebou - v tom dobrém smyslu - uvnitř ve své hlavě. Jsem ten člověk, kterého znáte z televize, fotek, dokonce z téhle knihy? Nebo jsme všichni, jeden každý z nás, mnohem složitější, hůř vymezitelní? Kdo jsem, abych to rozhodovala?
Většina lidí mě zná jako Hannah Montanu, ale Hannah je postava z televize. Je vymyšlená. Určitě jsem do ní vložila hodně ze sebe samé. Snažila jsem se ji oživit. Ale s tím se nestane skutečnou a já se nestanu jí. Tohle je jen moje kníýka - moje první příležitost vyprávět svůj příběh vlastnímu slovy. Ale abych ho mohla vyprávět, musím mluvit o Hannah. A to je v pořádku. Protože myslím, že to je ten důvod, proč se lidé ztotožňují s Hannah Montanou i s Miley Stewartovou - mými postavami v televizi. Každý z nás má více stran. Kdo jsme - a kdo bychom mohli být, pokud půjdeme za svými sny.
Jako bych neustále neodpovídala na otázky o sobě: dávám rozhovory v televizi, rádiu a časopisech, mluvím s novináři a cizími lidmi na ulici. Znovu a znovu vyprávím lidem (a zatím to vždycky byla pravda), že turné skvěle šlape, v pořadu je spusta legrace a že jsem hrozně pyšná na svou desku. Ale nikdo nikdy nepříjde a nezeptá se: ,,Ahojky, co dělají tvé ruce? Jak souvisí s tým uměním? Co pro tebe znamenají?" Tahle kniha je prostor, kde můžu vysvětlovat a vtikovat, zamýšlet se a objevovat, co je pro mě doopravdy důležité. Chci zodpovědět otázky, na které se nikdy nikdo neptá. Chvi nechat spadnout svoji ochrannou clonu. Chci mluvit o tom, co pro mě znamená hudba, chci ukázat, že můj život není vždycky procházka růžovou zahradou. Není to tak, že bych se nikdy necítila zraněná nebo mizerně. Byla jsem pod tlakem, připadala jsem si nechtěná, smutná, znuděná a opouštěná. A cítila jsem také obrovskou radost a vděk. Chci vyjádřit, kdo opravdu jsem - ne ta ořezaná, ve photoshoopu upravená, zářivá dívka, která se objevuje na obálkách časopisů, ale prostřední ze tří sourozenců z Nashvillu, která miluje Marilyn Monroe a nesnáší zeleninu a pořád ji napadají trochu bláznivé myšlenky a jejích rukách.
Když jsem začala psát tuhle knihu, bylo mi patnáct, a než jsem ji dokončila, přehoupla jsem se přes šestnáctku. Jsem dost mladá na to, abych psala o svém životě. Ale na druhou stranu jsem prý dost mladá na spoustu věcí, které dělám a užívám si je. Na tom, že je někdo mladý, není nic špatného. Mladí lidé mají spoustu energie! Máme toho spoustu co říct. Nikdy mi nechyběly myšlenky, nápady ani názory. Vím, že jsem pořád na začátku života. Jsem na neuvěřitelné cestě a ta ubíhá jako blesk. Takže chci vztyčit milník - přímo v tomhle ohybu cesty - než se jeho obraz začne rozplývat, jak se budu posouvat dopředu. Doufám, že se od něj odrazíte a užijete su jízdu a na chvíli se mnou zůstanete.
 
 

Reklama
free counters